Druhou část naší cesty kolem světa lemované populárními písničkami ze šelakových gramodesek, jež vyprávějí o exotických destinacích, zahájíme v Africe, abychom se posléze přes tichomořská souostroví dostali do Jižní Ameriky. Naše putování pak zakončíme v Severní Americe, konkrétně v kanadském Montrealu.
Označení Polydor orchestr D. Stoljaroviče, jehož vokalisté měli svá srdce v Africe (1), používal na svých vůbec prvních gramofonových nahrávkách taneční orchestr složený z většinou ruských imigrantů, který později nahrál stovky snímku pro gramofonovou firmu Esta pod označením Orchestr Harryho Hardena. Se žhavým podnebím panujícím na Sahaře a v Alžíru nás seznamují další dvě písně, zatímco divošská scéna (4) zastihuje Spejbla s Hurvínkem kdesi mezi angličtinou vládnoucími lidojedy, kde jim Čechoameričanka Tessa Lorelli zpívá slavné Saint Louis Blues. A kdesi dál, v hloubi afrického pralesa (5), úpí v rytmu tanga otrokyně, jinak též maminka černého synka nacházejícího se někde daleko za mořem (6). Tři následující písně jsou věnovány Habeši - atmosféru v této zemi, vzdorující tehdy přesile italské armády, nejprve dramaticky přibližuje hvězda české operety Jára Pospíšil (7), s divokým snem jednoho z Habešanů nás seznamuje anonymní zpěvák v následujícím intermezzu (8), zatímco o žhavém podnebí z této africké zemi vypovídá v neméně žhavém rytmu polky dechový orchestr kapelníka Antonína Balšánka (9).
Příběhy svého černouška (10) a massa (massy?) Boba s Jůlou (11) umístili autoři z řad českých trampských písničkářů do povodí řeky Zambezi, zatímco tropické noci v podání Míly Spazierové-Hezké (12) mohly být prožívané kdekoliv poblíže rovníku. Zvláštní štěstí měl zamilovaný beduin, který na své pouti pouští narazil na fotografii herečky Grety Garbo - jeho příběh je téměř neuvěřitelný (13). Muslimské země navštívíme ve třech následujících příspěvcích: divadelní ředitel a hvězda brněnského Zemského divadla Oldřich Nový přednese zpěv riffanů, (tedy jakési arabské obdoby amerických rangerů), a také se krátce nato s námi rozloučí neformálním pozdravem v arabštině, znamenajícím v překladu "mír s vámi" (14-15).
U třetího příspěvku z další muslimské země se teď krátce zastavme - jde o přednes zpěvů muezzinů (16). Muezzinové jsou islámskou obdobou našich kostelníků - stojí na ochozu minaretu mešity a svolávají svým zpěvem věřící k modlitbě. Přesvědčivým interpretem těchto zpěvů je ale překvapivě český básník Konstantin Biebl, který je natočil jako svůj zábavný příspěvek soukromému mejdanu několika přátel-intelektuálů, čerstvě přimknutých k novému komunistickému režimu. Ti poctili na jaře roku 1948 - bezprostředně poté, co získali vysoké funkce na ministerstvech kultury a informací - svou návštěvou nahrávací studio Rokoska n. p. Gramofonové závody. Posíleni alkoholem zde natočili několik rozjařených ukázek svého interpretačního umění, které si nechali nalisovat na gramodesky značky Supraphon, jež pak rozdávali svým přátelům.
Přes Tahiti (17) a hlavní město Havaje na ostrově Oahu (18) jsme doputovali do Jižní Ameriky, abychom po plavbě proti proudu řeky Orinoko (19) s úžasem zjistili, jak krásné jsou žhavé noci v Argentině (20). Dalších pět písní nás provede bez úhony prériemi, pustinami a tichými nocemi několika států USA (21-25), až konečně pozdravíme světáckým "hallo" Montreal, cíl naší cesty kolem světa (26). Zde jen dodejme, že skupinu interpretů s trochu matoucím názvem "Trampský voice band Dickey Club Trio" netvořila trojice, nýbrž čtveřice muzikantů, a že šlo o snad jediný dobový trampský sbor, který se nebral až tak úplně vážně…

Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel