S životními osudy muzikanta a světoběžníka Eduarda Ingriše se česká veřejnost mohla v posledním čtvrtstoletí opakovaně seznamovat prostřednictvím řady rozhlasových a televizních pořadů věnovaných této výjimečné osobnosti, která se zapsala také do dějin české populární hudby. Pro ty méně zasvěcené jen zopakujme, že Ingriš se narodil v roce 1905 ve Zlonicích u Prahy, svou vlast opustil v roce 1947 a zbytek života prožil v Peru a v USA. Zemřel v roce 1991 daleko za mořem v USA, nevadském městě Reno.
Náš výběr písniček, které tento dobrodružně založený muzikant skládal ještě před tím, než opustil ČSR a vydal se do světa splnit si chlapecké sny, zahajuje jedna z jeho vůbec prvních skladeb, které byly nahrány na gramodesky - romantickou náladu této kvazi-trampské písně ovšem narušuje přísné aranžmá doprovodné Vojenské kapely brněnské posádkové hudby 1. pěšího pluku s výrazným bubnem v pozadí.
Jakkoliv nelze Ingrišovi upřít ovlivnění tehdy módním trampským hnutím (svou chajdu měl na řece Vltavě ve Svatojánských proudech mezi Štěchovicemi a Slapy), je třeba konstatovat, že vlastní tvorbou jen víceméně kopíroval módní trendy tehdejší domácí populární hudby. Některé jeho nejúspěšnější písničky totiž představovaly jen pouhou reakci na úspěch dobových populárních šlágrů dalších českých meziválečných autorů - například Mottlovy srdceryvné písně Maminko, mámo (Tatínku, tatínku, track 08), či Vackovy Cikánky (Tulačko svádivá, track 11). Značně medializovaný byl ve své době i příběh Ingrišova "trampského tanga" Když odejde děvče (track 13). K jeho fenomenálnímu úspěchu bohužel přispěla tehdy široce bulvárem propíraná demonstrativní sebevražda dvou mladých lidí, provedená v jednom z pražských barů údajně právě v okamžiku, kdy barová kapela hrála tuto píseň. Nicméně úspěch této písně z Ingriše definitivně udělal známého a bohatého člověka.
Především v nočních podnicích byla často frekventovaná i další Ingrišova písnička Když usínám (track 14). Pod pseudonymem A. Taman ji otextoval tehdejší ředitel Ochranného sdružení autorského (OSA) A. Čejka. Kdykoliv pak pan ředitel zavítal do pražského Lucerna baru, R. A. Dvorský mu prý tento waltz s gustem zahrál.
Ještě bychom měli zmínit některé pěvecké soubory, které ve třicátých letech minulého století nesly Ingrišovo jméno. Jeho údajně nejmilejším souborem bylo dívčí trio Ingriš Babies tvořené sestrami Trendovými (pro firmu Esta nahrávaly pod označením Sister Babies). Pod označením Ingrišovo dívčí trio zpívalo a účinkovalo také ve filmu "Jánošík". Ve filmové veselohře "Život vojenský - život veselý" z roku 1934 účinkoval soubor Ingrišův mužský sbor a v pražském žižkovském zahradním biografu Republika zpíval obecenstvu před projekcí amerických němých kovbojek Ingrišův čtyřčlenný sbor Athabaska. Ten v roce 1932 nahrál na gramodesky značky Parlophon za doprovodu (Ingrišova?) klavíru čtyři snímky pod názvem Ingrišův sbor Melody Boys. Jeden snímek tohoto pěveckého kvarteta jsme zařadili také do této sestavy (track 24).
Hlas samotného Eduarda Ingriše pak zaznívá z nahrávky snímku Sokolové, sokolíci (track 25). Do berlínského nahrávacího studia firmy Parlophon se totiž na jaře roku 1932 nestačil na domluvené nahrávání českých snímků dostavit zpěvák Jindra Láznička, a tak musel svým nejistým tenorem zaskočit přítomný Eduard Ingriš jakožto dirigent firemního studiového orchestru a zároveň autor zmíněného pochodu.
A že se i tomuto dobrovolnému vystěhovalci a světoběžníkovi stýskalo po domově, to dokazují slova jeho písničky zařazené jako poslední track této sestavy - byla natočena někdy v padesátých letech minulého století v USA: "Až půjdeme, kamarádi, v jednu večer po Praze, kamarádi, kamarádi, bude nám tak přeblaze. Dovedu vás na Hradčany a na Pražský Hrad, až celá Praha pod námi bude spát."

Vybral, sestavil a komentář napsal producent řady Historie psaná šelakem Gabriel Gössel