Z komentáře Antonína Matznera k CD albu 71 0622-2, které vydal v roce 1977 Bonton Music a.s. a nyní je Supraphon posílá i do digitálních obchodů:
Způsob, jakým Jiří Stivín na svém novém albu tvaruje hudební materiál, v nejednom ohledu překračuje obecně vžité představy o jazzu. Už na první poslech může být posluchač zaskočen např. absencí tradiční jazzové pulzující rytmiky s kontrabasem a bicími nástroji. Namísto její charakteristické podoby, utvrzované zvukem přeznívajících činelů, spočívá zde hlavní tíha základní metrorytmické faktury jednak na ostinátních figurách ve vokálních partech smíšeného sboru, jednak v podobně koncipovaných plochách klasického smyčcového kvartetu. A stejně bychom mohli jmenovat další formotvorné složky, v nichž zaznívají nejrůznější ohlasy takřka bezbřehé šíře hudebního univerza, které tvůrce Zvěrokruhu inspirovaly...
konkrétní reminiscence Stivínova Zvěrokruhu nejsou ničím pronikavě novým. Mnohé z toho, co je zde řečeno bohatě strukturovaným hudebním jazykem, nepochybně vyslovili mnohem jednoduššími prostředky bluesoví zpěváci s kytarou či instrumentalisté v nekonečných řadách chorusů improvizovaných na běžná harmonická schémata. Rozdíl je spíše v netradiční šířce záběru, s nímž autor Zvěrokruhu přichází, kontrastující převážně s kaleidoskopickým charakterem jazzového výrazu....Rád bych poukázal na zvukově barevné aspekty Stivínovy hudby, které jsou v leckterém ohledu pozoruhodné samy o sobě. Díky svým multiinstrumentálním dispozicím dává na albu zaznít množství nástrojových barev od klasického tónu flétny až po vzdušné zvuky lahví naplněných vodou a nezvyklé použití vokálu v části zvané Vzduch. To vše umocňuje bohatstvím artikulačních prostředků, které se společně s dynamikou stávají důležitými formotvornými i výrazovými fenomény, jež přispívají k intenzifikaci Stivínovy hudby a jejímu emocionálnímu záběru….