V polovině devadesátých let minulého století stál ANTONÍN DVOŘÁK (*8.9.1841 - †1.5.1904) na vrcholu svých životních úspěchů.
Svět mu již dopřál nejvyšších poct, nejnadšenějšího oslavování, jehož může skladatel dosáhnout, byl hrán, milován, uctíván, dosáhl i bohatého hmotného zabezpečení.
Byl v šestém desetiletí svého života; a počal postupně pohlížet zpět a účtovat.
Jeho Koncert h moll pro violoncello a orchestr zahajuje nepočetnou, ale významnou skupinu skladeb, v nichž se nejvýrazněji projevuje právě toto účtování,
toto přehlížení celé dosavadní lidské a umělecké cesty, jejích křižovatek, vítězství i proher, jejího dosavadního smyslu i směru, jímž by se měla v budoucnu brát…
Tiše a přece hrdě zní hlavní myšlenka díla hned na počátku prvé věty, aby po krátké gradaci zazněla v plném, ale přece poněkud ztemnělém lesku orchestru v patetickém grandiosu.
Dvě krátké vlny stupnicovitě stoupajícího přechodového motivu nezabrání celkovému opadnutí prvého vzruchu, a v lesním rohu se rozezpívá poprvé čarovně melodická myšlenka vedlejší,
z níž k nám zaznělo prvé, jímavé loučení s Dvořákovým dočasným americkým domovem. Kratičké závěrečné téma v plném orchestru jako by bylo sborovým refrénem k sólové písni vedlejší myšlenky;
po jeho ztišení se poprvé ozve sólové violoncello s hrdou a rozhodnou durovou obměnou hlavního tématu.
Přechod k tématu vedlejšímu je poněkud rozveden a na způsob kratičkého provedení, a opět zní vedlejší, zpěvná myšlenka, tentokrát v sólovém violoncellu;
po ní však nenásleduje sborový refrén závěrečného tématu, nýbrž podivně zneklidňující myšlenka zvláštních akordických spojů s chvějivou figurací sólového nástroje.
V krátkém provedení působí sugestivním baladickým dojmem uvedení hlavního tématu v as moll v dvakrát zpomalených rytmických hodnotách;
skladatel odtud přechází pozvolnou gradací a modulací k repríze, kde však v hlavní tónině v durové podobě zazní v plném orchestru již nikoli hlavní, ale hned vedlejší zpěvná myšlenka..
Tichým, blaženě v sebe pohrouženým zpěvem, je celá věta druhá, Adagio ma non troppo.
To už je obraz jiný - obraz vytoužené, vzdálené české vlasti, kouzelně barevné a idylické krajiny někde kolem mistrova letního sídla, Vysoké u Příbrami.
Nad obilnými lány, vesničkami s kostelíky, lesíky a chlumy zavěje vítr občas mraky, zabouří to někdy v přírodě i v lidském nitru, vzpomínka sladce zabolí - ale nakonec je jen smír a šťastně vykoupený klid.
Poslední věta, Allegro moderato, je už jen pevným, rozhodným soustředěním vůle k jedinému cíli: Domů! Domů!
Skladatel už bezpečně ví, že přes všechno, za co vděčí Americe i ostatnímu světu - rozhled, dozrání, uvědomění osobnosti, úspěch - může z hloubi a plně tvořit jen doma, ve své vlasti.
V předtuše budoucího šťastného naplnění života se mu zjasňuje i myšlenka na zemřelou lásku do světlého zjevení (houslové sólo v rozšířené kódě).
Slavnostním vyznáním věrnosti domovu dílo hymnicky i jásavě končí.
Jindřich Burghauser