Komentář Dr. Lubomíra Dorůžky k původní LP 0 13 0605 z roku 1969:
Prima den? Neblázněte! Víte, kolik jich bylo?
Anebo víte co? Radši se neptejte. Protože násobit 365x60 (počínaje od 12. srpna 1909 ve Vídni) a přidávat k tomu ještě nějaké ty dny na přestupné roky, to je trochu zbytečně složitý úkol pro toho, kdo může dělat něco daleko příjemnějšího: opřít se hezky do lenošky, postavit si před sebe nějaké příjemné osvěžení a vzpomínat, čím byly tyhle prima dny naplněny. Nemohu ovšem podat spolehlivé svědectví, že Bedřich Nikodem kolem sebe šířil prima náladu už jako nemluvně, i když bych o tom nepochyboval. Téměř nesporné už to však je za jeho študáckých dnů v Brně. Protože Bedřich Nikodem byl prostě prima kluk, který dovedl - mimo jiné - dvě věci: hrál prima pinčes a válel prima na piano. To první v době, kdy špičkoví sportovci na ténink vynakládali volné večery a noci, na domácí utkání neděle a svátky a na zahraniční zájezdy svou dovolenou, riskujíce přitom roztržku s panem šéfem za podmínek, za nichž o zaměstnání nebylo jen tak lehké zavadit.
Pojem státní trenér byl science fiction, o které se ještě nikomu nesnilo. Za těchto okolností se Bedřichu Nikodemovi podařilo propracovat se až do našeho národního mužstva, které v Praze získalo titul mistrů světa - a potom se další sportovní dráhy vzdát, protože především bylo nutné živit sebe i blízké, a s touto nutnostní de dráha výkonného sportovce krutě rozcházela. Je to už hezká řádka let, ale Bedřich Nikodem dovede ještě dnes vzít pálku třeba do levé ruka (ač je pravák) a bez bázně si to rozdat s každým, kdo hraje stolní tenis nikoliv z profese, ale z fandovství.
Fandovství bylo základem i druhé Nikodemovy vášně: muziky. Tabletenista, který se dovedl někde po zájezdu posadit k pianu a rozezpívat společnost, byl opravdu prima kámoš pro prima dni: zvláště, měl-li ještě navíc rodilý Vídeňák němčinu za druhou mateřštinu a dovedl-li se brzy dobře dorozumět i anglicky. To všechno mu přišlo k dobru i v jeho hudebních dobrodružstvích. Z gramofonů a kinosálů se ozývaly zvuky nové hudby: jazzová injekce zanechala první citelné stopy v tanečních písničkách, americké hudební velkofilmy je šířily do celého světa. V poříčí Vltavy, Sázavy a Berounky zachytilo jejich první ohlasy to, čemu se říkalo trampská písnička, v pražských kavárnách se připravoval nástup swingu.
K jeho pionýrům patřil i studentský orchestr v pražské YMCE a v něm u klavíru - Bedřich Nikodem.
To už ale pomalu nebyl jen klavírista, ale písničkář - skladatel. Houpy hou patřilo k sérii trampských písniček, z nichž se stal šlágr ne pro jednu, ale pro několik generací, a nebyl to zdaleka jediný Nikodemuv opus tohoto druhu. Pak přišly písničky swingové: Už nikdy milovat nebudu, Flašinetář, Znamínko na ramínku a další a další. A spolu s nimi i výlety do oblasti, která sice nemá tak masové obecenstvo, ale bývá muzikantsky zajímavější: písničky šansonového typu. Na sklonku třicátých a po celá čtyřicátá léta táhne Nikodem tu drkotavou a přece tak podmanivou káru naší taneční písničky už nejen jako pianista v nekonečné řadě kaváren a nočních klubů, jako skladatel, jeho jméno už něco znamená, ale také jako redaktor v nakladatelství M. Urbánka, člověk, který střídá noci za klavírem a dny za prodejním pultem a který pozná
obecenstvo i celý svět taneční písničky nejen od píky, ale doslova ze všech stran. Padesátá léta, po období
nuceného mlčení, do něhož byla naše taneční písnička tehdy zahnána, jako by mu přinesla skladatelský druhý dech: Dva modré balónky, Nedělní vláček, Je po dešti - mezníky v naší tehdejší písničkářské produkci, opakovaná vítězství v soutěžích Hledáme písničku pro všední den, jejichž význam budou jednou hodnotit historikové této oblasti, Mám malý stan, velehit televizní soutěže, prozrazující stále živé vzpomínky na trampskou éru, i Barborka nebo Big Beat twist nebo Start Gemini jako svědectví nástupu další historické éry - kterýpak skladatel pop-music se může pochlubit takovýmhle časovým a stylovým rozpětím svých písniček?
Nikiho tvář, dnes trochu krytá sovími obloučky brýlí, má plné právo zachovat si při těchto vzpomínkách svůj typický úsměv. Byla těch dní opravdu pěkná řádka, a jak byly prima, dosvědčí nejlépe ti, jimž je Nikiho melodie kořenily opravdu prima momenty. Šlágr prý je jepičí, pomíjivá záležitost.
Dejme tomu. Ale pocity, které kdysi vyvolal, nesou s sebou jeho posluchači spolehlivě po celý život.
Kdyby všichni z nich rozhodli, že za všechny ty prima dni a prima chvilky Bedřichu Nikodemovi najednou a společně poděkují, byl by to rozhodně daleko mohutnější a silnější aplaus, než jaký kdysi sklidil za své mistrovské kariéry s pálkou, bílým míčkem a zeleným stolem.