Z obalu původní LP (10 1788-1): Tisíce světelných paprsků se řítí tmou a kreslí na ještě před chvílí bílém plátně krajinu vyprahlou letním žárem. Vzápětí ji přetnou písmena titulků, a dříve než se obzor pokryje prachem, prozradí cválající melodie, že se blíží jezdci. A mají proklatě naspěch. Jedněm zbývá příliš málo času, druzí dobře vědí, že mají pouze několik minut k tomu, aby rozehráli příběh plný úskoků a cti, podlosti a statečnosti, zbabělosti i hrdinství a stačili vás dovést ke šťastnému konci dříve, než se rozsvítí světla v sále. Je to příběh, který se od ostatních odlišuje pouze jmény míst, hrdinů, jejich počtem a několika málo dokola obměňovanými rekvizitami, příběh ve své podstatě naprosto shodný s těmi, které vyprávějí babičky vnoučátkům. Schéma jejich děje je stejně přímočaré jako v pohádkách a lze je stručně charakterizovat jako "vítězství dobra nad zlem".
A podobně jako pohádka a báchorka i filmové westerny uvádějí tento konflikt po všech stránkách naprosto jednoznačně. Stejně jako v pohádkách - a na rozdíl od ostatních filmových žánrů - je hrdina zásadně nejen sympatický, rozhodný, silný a čestný, ale rovněž galantní, oholený, učesaný a jeho oděv je téměř v každé situaci bez poskvrn. Prostě splést si jej s bídákem je naprosto vyloučeno. Divák ví, komu má fandit, a může se začít. Snad právě v tom spočívá popularita filmového westernu, který je nedílnou součástí repertoáru světové kinematografie od jejího počátku. Na rozdíl od ostatních žánrů dokázaly celuloidové pohádky z Divokého Západu vytvořit i vlastní hudební projev, který jejich děj provází a po zvukové stránce umožňuje prožitek diváka.
Od počátku zvukového filmu se westerny neobešly bez hudební složky. Jejich příběhy provázely zprvu melodie Rossiniho, overtura z Viléma Tella, Lehká kavalerie von Suppého nebo orchestrální úpravy amerických lidových písní, jejichž autory byli především skladatelé Lamar Stringfield ze Severní Karoliny a David Guion z Texasu. V roce 1930 se na plátnech kin objevil film "Songs of the Saddle" a uvedl do filmové historie prvního zpívajícího cowboye, populárního herce období němé éry, Ken Maynarda. Přesto je za otce "Zpívaného westernu" pokládán producent společnosti Republic Nat Levine, který o čtyři roky později (1934) hledal mezi stovkami přihlášených zájemců hvězdu pro seriál "The Phantom Empire". Jednou z jeho zásadních podmínek bylo, aby adepti byli nejen herci, ale rovněž zpěváky.
Vítězem Levinova konkurzu se stal Gene AUTRY a ve více než stovce následujících filmů přejal Maynardovo žezlo. Vzápětí se na stejnou dráhu vydali Smiley BURNETTE, Jimmy WAKELY, Eddie DEAN, Roy ROGERS, Tex RITTER a celá řada dalších, kteří přivedli filmový western do druhé poloviny dvacátého století. Toto více než dvacetileté období používá hudební složku takřka výhradně v její písňové formě jako integrální součást celkového děje. Její pomocí se urychluje odvíjení příběhu, nebo vytváří atmosféra klidu před vyhrocením konfliktu.
Poválečné období s dalším rozvojem filmové techniky a stoupajícími nároky diváků donutilo filmové producenty k mnohem serióznějšímu přístupu ke zpracování této tematiky. A protože dané schéma příliš variant nenabízelo, projevila se větší péče především ve výběru představitelů ústředních postav příběhu. Tak došlo zcela logicky k zániku "zpívajících cowboyů". Na jejich místa nastoupili sice nezpívající, zato však skuteční herci. Zpěv a drnkání kytar nahradily bohatě proaranžované melodie z dílen soudobých skladatelů, kteří se systematicky věnují takřka výhradně hudbě filmového westernu - Elmer Bernstein, Dmitri Tiomkin, Ennio Morricone. Jejich skladby, stejně jako písně Ken Maynarda, dýchají neopakovatelnou romantikou pohádkových příběhů z Divokého Západu a nemohou být spojovány s žádným jiným filmovým žánrem.

Až si pustíte tuto desku, zkuste, alespoň na chvíli, zavřít oči. Jistě vzápětí uvidíte, jak se blíží jezdci. A mají proklatě naspěch. Jedněm zbývá příliš málo času, druzí dobře vědí, že mají pouze několik minut k tomu, aby rozehráli příběh plný úskoků a cti, podlosti a statečnosti, zbabělosti i hrdinství. A nemusíte ani na chvíli pochybovat, že vás dovedou ke šťastnému konci. (sleeve-note Mirek Černý, 1975)